Dle Nejvyššího správního soudu ČR jsou profesní komory charakterizovány jako samosprávné právnické osoby, jimž zákon, tedy stát, svěřil rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob. Z toho vyplývá jejich veřejnoprávní charakter. V rámci své samosprávy provádějí komory i výkon veřejné správy. Činnost Komory je tedy rozdělena na oblast, kde dochází k výkonu veřejné moci a širší oblast, kde k takovému výkonu nedochází.

Do oblasti veřejné správy spadá disciplinární řízení či udělování autorizací, neboť se jedná o situace, kdy komora rozhodnutím zakládá či mění práva jednotlivců. Oprávnění autoritativně rozhodovat o právech a povinnostech jednotlivců má jinak pouze stát.

Stát však může, a v tomto případě svěřuje, tuto svou pravomoc níže na profesní komoru, která toto jeho oprávnění vykonává pod jeho dohledem. V této oblasti je činnost Komory omezená hranicemi zákona. Komora tak může postupovat pouze způsobem a v mezích zákona č. 360/1992 Sb., Autorizačního zákona (dále AZ).

Na druhé straně stojí oblast, která je projevem samosprávné povahy profesních komor, ve které činnost komory již není striktně omezena a nemusí být vykonávána pouze v mezích zákona. Volnost komor v této oblasti není bezbřehá, ale je omezena až rozporem se zákonem.

Rozdíl mezi „v mezích zákona“ a „v rozporu se zákonem“ lze vidět v tom, že v prvním případě nesmí vyloženě jednat jinak než ji umožňuje zákon a v druhém mnohem mírnějším případě, je omezení chápáno tak, že svým počínáním nesmí založit konflikt s tím, co ukládá zákon.

Komora má volnost v jednání, pokud toto jednání nezasáhne do jejího výkonu veřejné správy. Dokonce existuje ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu ČR, že profesní komory mohou pro svou činnost založit další orgán, o kterém zákon nemluví.

Organizační struktura a procesy s ní spojené, jsou samosprávnou oblastí, kde nedochází k výkonu veřejné moci. Tyto procesy si v rámci vnitřní organizace upravuje komora sama, přičemž taková úprava nesmí být ve výsledku v rozporu se zákonem.

Tomu svědčí i stavovské předpisy. Tyto vnitřní předpisy upravují záležitosti, které zákon do takové podrobnosti neupravuje. Takové fungování je logické, protože kdyby o všech vnitřních záležitostech komory měl rozhodovat zákon, jehož změna představuje značné úsilí a čas, snadno by se stalo, že po střetnutí se zákonem nepopsaným problémem, by Komora nebyla schopna reagovat na potřeby svých členů*. V takové situaci se teď vlastně nacházíme.

Námi navrhovaná změna Jednacího řádu valné hromady ČKA (dále JŘ*VH*), tj. vnitřního stavovského předpisu, je změnou pouze organizační a nijak nezasahuje do zákonem stanoveného rozsahu výkonu veřejné moci. Z toho důvodu navrhovaná změna nemusí být v mezích zákona, jako případy, kdy k výkonu veřejné moci dochází, ale postačí, aby nebyla v rozporu se zákonem.

Navrhovaná změna nezasahuje do znění zákona a není v žádném ohledu v rozporu se zákonem. Dochází nanejvýše ke zpřesnění tam, kde zákon jen obecně a nekonkrétně mluví o „přítomnosti*“ nebo „účasti“. Navrhovaná změna JŘ* uvádí, že přítomnost* je zachována i v případech on-line přítomnosti* připojených členů*. Jak je rozebráno níže, taková konkretizace zákona vnitřními stavovskými předpisy není nic neobvyklého, natož nezákonného.

Dosavadní přístup Komory k návrhu na zavedení on-line valné hromady ČKA (dále onlineVH*) byl přinejmenším nepřátelský a odmítající jakoukoli diskusi ohledně tohoto tématu. To se mimo jiné ukázalo na poslední VH*2024 ČKA, na které představenstvo zabránilo o zavedení onlineVH* vůbec hlasovat.

Je tady však skutečně překážka, kterou vedení Komory argumentuje proti zavedení onlineVH*?
Ve zkratce není a to z jednoduchého důvodu, protože Komora ani nemůže vědět, jestli by zavedení onlineVH* bylo v rozporu se zákonem, jak tvrdí, když žádná z komor v České republice se konkrétně o zavedení on-line valné hromady profesními předpisy doposud nepokusila. Proto ani nemohlo dojít k soudní kontrole zákonnosti. Argumentem Komory je přitom ničím nedoložené tvrzení, že to údajně "zákon neumožňuje".

Vedení Komory pouze pasivně vyčkává na případnou změnu zákona, která by to údajně teprve měla umožnit, bez jakékoli vlastní aktivní snahy o zavedení takové změny. Skutečnost, že se vedení Komory ani nepokouší o takovou zákonnou změnu, je i potvrzena tím, že od novelizace roku 2016 je přinejmenším možná on-line volba do orgánů Komory, mimo valnou hromadu (toto tvrzení Komora snad ani nerozporuje). Přesto Komora nepodnikla žádný krok ani k tomu, aby k takové úpravě došlo v rámci vnitřních předpisů a svou neaktivitu ničím neodůvodnila. Fakticky se tak Komora každým dnem dopouští trvajícího nesankcionovaného porušení nedodržování povinnosti řádného vedení Komory. Principiálně lze tuto situaci přirovnat k tomu, když členský stát EU neimplementuje směrnici EU do svého právního řádu včas. Tím se dopouští porušení, které s sebou v tomto případě nese určité následky pro daný členský stát.

Jsou zde pouze jakési indicie, které ukazují tím či oním směrem (nazývejme je „Teorie“) a dále je tu praxe, která nepochybně ukazuje, že takové zavedení není a nemůže být v rozporu se zákonem, protože jinak by i dnes platné vnitřní předpisy byly také v rozporu se zákonem, když tyto často upravují mnohem více a podrobněji záležitosti, než jak jsou upraveny zákonem. To je ovšem také hlavní smysl a účel stavovských předpisů.

Jako příklad si vezmeme Organizační, jednací a volební řád ČKA (dále OJVŘ), kde se v § 26 odst. 10 a 11 stanoví:


V tomto uvedeném případě zákon v § 26 odst. 2 AZ nestanoví přesnou podobu zasedání a teprve až stavovským předpisem dochází ke konkretizaci, že se koná za osobní nebo naopak neosobní přítomnosti. Rovněž tu platí, jakož i na dalších místech stavovských předpisů, že stavovský předpis jasně vymezuje, o jaký druh přítomnosti se jedná, jelikož slovo „přítomnost“ opakovaně doprovází přívlastek. Z toho důvodu, když zákon nemluví o konkrétní formě přítomnosti spočívá úloha takové konkretizace na vnitřním předpisu.
Dalším obdobným příkladem je § 40 odst. 4 Disciplinárního a smírčího řádu ČKA, kde je upravena možnost on-line zasedání, opět bez jakéhokoli konkrétního zákonného zmocnění.

Oba tyto příklady navíc spojuje to, že tato jednání mohou bezprostředně předcházet faktickému výkonu veřejné moci (ta oblast fungování Komory, která podléhá nejvyšší kontrole zákonnosti) a tudíž by jejich úprava profesními předpisy měla být teoreticky více komplikovaná, nežli umožnění on-line Přítomnosti* na valné hromadě. Výkon členských práv na valné hromadě totiž není výkonem veřejné správy a moci, na rozdíl od uvedených příkladů.
Příklady však spojuje i fakt, že valná hromada je zrovna tak orgán, jako je představenstvo, stavovský soud a další:

Pokud tyto orgány mohou podle již dnes platného JŘ* zasedat on-line, pak je otázkou, proč by právě tak nemohl on-line zasedat i orgán a) valná hromada. Tomu ostatně napovídá i samotný OJVŘ § 9, kde se jasně uvádí, že "...podrobnosti ...jednání, hlasování, volbách....VH*... stanoví samostatný JŘ*VH*."

Dále až do poslední VH*2024 ČKA stálo v § 1 odst. 2 JŘ* VH* ČKA následující:


Je zajímavé, že vedení Komory na jednu stranu tvrdí, že umožnit vnitřním stavovským předpisem zachování Přítomnosti* i při on-line přítomnosti, má být snad v rozporu se zákonem, když do 20.4.2024 (do nehlasování o návrhu na zavedení onlineVH*), si ve výše uvedeném případě Komora doslova rozšířila oblast toho, co lze za takové písemné obeslání považovat a to zcela odlišně, než jak činil samotný zákon.
Tam, kde zákon v § 25 odst. 2 AZ doslova mluví o písemném průkazném obeslání, tak Komora si bez sebemenšího problému zavedla, že za takové průkazné písemné obeslání se považuje i obeslání na běžnou emailovou adresu. Očividně test času ukázal, že žádný rozpor se zákonem tato daleko odvážnější úprava, než je navrhovaná onlineVH* nezpůsobila. Předpokládáme, že až v důsledku námi navrhovaného zavedení onlineVH* představenstvu došla zjevná nekonzistence v praxi a jejich tvrzeních ohledně nemožnosti takové úpravy, a proto došlo k odstranění výše uvedené úpravy z JŘ*VH* ČKA. Není zde žádného objektivního důvodu, proč by takováto úprava byla v souladu se zákonem, zatímco by návrh onlineVH* nebyl.

Autorizační zákon ve vztahu ke konání valné hromady v § 25 odst. 1 říká:


a v § 25 odst. 2


V těchto ustanoveních je upraven způsob účasti na valné hromadě, přičemž není konkretizované, zda taková přítomnost, či účast je zachována v případě, že by někdo byl na valné hromadě připojen vzdáleně, tedy on-line. Taková možnost není ani vyloučena, když zákonem nejsou jasně stanoveny hranice, kdy je přítomnost zachována. Nelze autoritativně tvrdit, že když zákon konkrétně o tom, zda je přítomnost zachována při připojení on-line mlčí, by taková úprava v stavovských předpisech byla v rozporu se zákonem, když v tomto případě by byl rozpor čistě abstraktní.

Naopak, argument, že neurčitost přítomnosti, resp. účasti, umožňuje takovou úpravu na úrovni stavovského předpisu, se zdá býti daleko přesvědčivějším už kvůli tomu, že ho podporuje i dnešní znění profesních předpisů a znění zákona. Například mimo již uvedené příklady v ustanovení § 5 odst. 3 Jednacího řádu VH* ČKA stojí:


Takové znění konkretizuje úpravu stanovenou v zákoně a kdyby bylo natolik jednoznačné, že zákonná úprava neumožňuje jinou přítomnost* na valné hromadě mimo tu „v jednací místnosti přítomných“, nebylo by ani důvodu tuto zužující konkretizaci do profesního řádu zavést. Jinými slovy, stejným způsobem se může stavovský předpis i odkonkretizovat, tj. rozšířit zpět a upravit na on-line přítomnost*.
Ostatně § 30 odst. 1 Autorizačního zákona uvádí, že:


Hranice, jaké podrobnosti si lze profesními řády upravit, jsou rozděleny na dvě situace:
- Na stavovské předpisy, které se týkají výkonu veřejné správy
- a na stavovské předpisy, které se veřejné správy netýkají.

Soud ve svých odůvodněních přidává ještě třetí kategorii pro situace, kdy je rozhodováno ještě o právech a povinnostech nečlena komory (zájemce o autorizaci)


V případě předpisů ukládajících povinnost členům/nečlenům, je libovůle omezenější, protože v takovém případě platí:


Podrobnosti upravené profesními předpisy, které se týkají výkonu veřejné správy jsou limitovány:


I v tomto přísnějším režimu by návrh na zavedení on-line valné hromady měl obstát, protože žádným způsobem nevybočuje v již zákonem stanovených mezích, když není nijak vymezeno, že by Přítomnost* nemohla být zachována i při on-line připojení. Výše uvedené případy, kdy vnitřní řády konkretizují přítomnost na osobní přítomnost ukazuje, že meze zákona, týkající se přítomnosti, nejsou ohraničeny osobní přítomností.
Současně ani nedochází k rozšíření pravomoci či působnosti Komory v oblasti výkonu veřejné správy ovšem současně ani, a to je podstatné, nedochází ani k narušení pravomocí, povinností a působnosti Komory.

Je důležité opět zmínit, že úprava umožňující on-line valnou hromadu, vůbec nespadá pod tento přísněji hlídaný typ stavovského předpisu, protože uvedené omezení se vztahuje pouze na ty stavovské předpisy, které se týkají výkonu veřejné správy, kterým on-line účast na valné hromadě není, neboť celá valná hromada ani není výkonem veřejné správy.

Co je tedy výkonem veřejné správy?

Jak již bylo úvodem řečeno, je to oprávnění rozhodovat o právech a povinnostech jiných osob, tedy měnit, zakládat a případně ukončovat veřejná subjektivní individuální práva a povinnosti.
Příkladem jsou:


Při tvorbě stavovských předpisů upravující uvedené situace se musíme pohybovat v mezích zákona. Při uplatnění jednotlivých členských práv, zejména práva hlasování na valné hromadě, nedochází k výkonu veřejné správy. Tato práva zákon spojuje s účastí člena na valné hromadě.
Zpřesnění, že touto účastí se nemyslí jen osobní účast, ale i on-line účast, zde nezakládá žádný rozpor se zákonem. Naopak, doposud se takové specifikaci říkalo "běžná praxe při tvorbě vnitřních řádů".

Jakou povahu mají stavovské předpisy, které neupravují výkon veřejné správy?

Pro tuto otázku je dobré si nejprve přiblížit samotnou povahu stavovských předpisů obecně. Podle judikatury Městského soudu v Praze (jako soudu správního), se jedná o specifickou formu předpisů veřejnoprávní korporace a podle Ústavního soudu se nejedná o předpisy právní nýbrž vnitřní.
Takové chápání potvrzuje i dikce zákona, když například v § 23 odst. 6 písm. i) AZ stojí: „vydávat vnitřní předpisy Komory“.

Ve vnitřních předpisech se zpravidla rozšiřují, popisují a konkretizují pravidla a postupy uvnitř konkrétní organizace. Současně platí, že takováto konkretizace nesmí být v přímém rozporu se zákonem, respektive nelze si upravit to, co zákon přímo zakazuje nebo co by bylo se zákonem v přímém rozporu.

V případě umožnění konání on-line valné hromady je zde však poměrně jasná zákonná cesta, kterou si lze takovou organizaci vnitřními předpisy Komory v souladu se zákonem a dosavadní praxí Komory upravit a to zákonem § 25 odst. 5 a § 30 odst. 1 AZ.

§ 25 odst. 5 Autorizačního zákona:


§ 30 odst. 1 Autorizačního zákona


Ve všech těchto ustanoveních zákonodárce přenechává konkretizaci těchto v zákoně jen základně uvedených procesů na vnitřní stavovské předpisy Komory. Jak je výše rozebráno, tak tyto vnitřní stavovské předpisy se rozdělují na dvě již několikrát uvedené kategorie.
- Za prvé, ty vnitřní předpisy, které jsou spojeny s výkonem veřejné správy. K úpravě souvisejících záležitostech s těmito procesy, je třeba se držet v mezích zákonem stanovené pravomoci a působnosti.
- Za druhé ty vnitřní předpisy, které neupravují situace, při nichž dochází k výkonu veřejné moci. Zde platí vyšší libovůle, avšak stále omezená tím, že nesmí vnitřním předpisem dojít k nezákonné úpravě.

I pokud by se změna, upravující on-line přítomnost*, musela řídit mezemi zákona, tak v tomto případě jsou zákonem stanovené meze, co takovou úpravu umožňuje:
1.) blíže nekonkretizovaná přítomnost ke konání VH § 25 odst. 1 a 2 AZ, a
2.) zákonné oprávnění upravit si podrobnosti týkající se voleb a organizace související s VH v § 25 odst. 5 a § 30 odst. 1 AZ.

Přes všechny tyto argumenty může teoreticky nastat situace, že by zavedení onlineVH* bylo nakonec shledáno v rozporu se zákonem. Toto posouzení však nestojí na nepodloženém tvrzení vedení Komory, nýbrž zákonnost posuzuje soud. Žalovat VH pro neplatnost usnesení VH, kterým byla schválena tvrzená nezákonná změna stavovského předpisu, může každý člen*. Připravovaná novela Autorizačního zákona má údajně také v tomto směru ještě přidat možnost dohledu ministerstvem.
Výsledek takového soudního přezkumu by měl význam pro všechny profesní komory v ČR, nejen pro ČKA.
V případě, že se by se navrhovaná změna přece jen ukázala být v rozporu se zákonem, však nehrozí žádná škoda ani nebezpečí, které by nastalo po takovém zjištění, resp. rozhodnutí soudu. Pouze by poprvé došlo k ověření platnosti Teorie, kterou se z různých důvodů profesní komory doposud obávaly otestovat (ČAK) nebo dokonce ani nechtěly (ČKA).

V případě, že by soudní přezkum ani navržen nebyl, nebo byl navržen, ale soud by zavedení onlineVH* nakonec stejně nezrušil, tak nastane zřejmě nechtěná situace pouze pro současné vedení Komory, avšak velmi žádaná situace pro většinu ostatních členů* Komory.
Problémem je bohužel způsob, kterým se k této věci postavilo současné představenstvo Komory. To si musí plně uvědomovat, že jeho současný mandát je mimořádně slabý až nicotný, a že politika činnosti Komory nemusí reprezentovat většinovou vůli jejich členů*.