Dle Nejvyššího soudu jsou profesní komory charakterizovány jako právnické osoby, jimž zákon, tedy stát, svěřil rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob. Z toho vyplývá jejich veřejnoprávní charakter.

Do oblasti veřejné správy nepochybně spadá disciplinární řízení či udělování autorizací, neboť se jedná právě o situace upravené zákonem a dále případy, kdy Komora má přenesené oprávnění rozhodovat o právech a povinnostech svých členů. V této oblasti je činnost Komory omezená hranicemi zákona. Komora tak může postupovat pouze způsobem a v mezích autorizačního zákona.

Na druhé straně stojí samospráva, tedy oblast, ve které činnost Komory již není striktně omezena. Komora má volnost v jednání, pokud toto jednání nezasáhne do jejího výkonu veřejné správy.

V rámci profesních komor se tyto dvě základní povahy různě prolínají. Do standardní součásti samosprávné oblasti Komory spadá mj. její organizační struktura. Přestože se jedná o doménu samosprávnou, zákon ukládá, že Komora musí mít ten a ten orgán (valnou hromadu, představenstvo, předsedu Komory, dozorčí radu atd.). Jedná se však pouze o jakýsi základ a povinná existence těchto orgánů nic nemění na samosprávné povaze organizační struktury. I v rámci ustálené judikatury došel Nejvyšší správní soud k závěru, že profesní komory si pro svou činnost mohou vytvořit další zákonem neuvedené orgány, jelikož jim to umožňuje jejich samosprávná povaha.

Organizační struktura a procesy s ní spojené, spadají do oblasti samosprávy. Obecně lze říct, že tyto procesy si v rámci vnitřní organizace upravuje Komora sama. Tomu svědčí i stavovské předpisy. Tyto vnitřní předpisy upravují záležitosti, které zákon do takové podrobnosti neupravuje. Takové fungování je více, než logické, protože kdyby o všech vnitřních záležitostech Komory měl rozhodovat zákon, jehož změna představuje značné úsilí a čas, snadno by se stalo, že po střetnutí se zákonem nepopsaným problémem by se Komora zasekla a nebyla by schopna reagovat na potřeby svých členů. V takové situaci se teď vlastně nacházíme.

Může jistě nastat i situace opačná, než uvádím v předchozím odstavci, pokud si Komora odsouhlasí takovou změnu vnitřního předpisu, která přesáhne meze dané zákonem, v záležitostech týkající se veřejné správy. Pro tyto případy má Ministerstvo spravedlnosti pravomoc napadnout takovou změnu vnitřních předpisů a předložit ji k posouzení českému soudnictví.

Vzhledem k řečenému je třeba posuzovat změny vnitřních předpisů s jistou obezřetností a zkoumat, zda se navrhovaná změna týká oblasti samosprávné či veřejnosprávní. V obou případech je však změna možná! Rozdíl se nachází pouze v tom, že v případě veřejnosprávní oblasti jsou hranice změn vymezeny zákonem.

Není pochyb, že pouhé sledování VH v přímém on-line přenosu již dnes nic nebrání a nikdy ani nebránilo. My se zde ale snažíme o zavedení možnosti i hlasovat a volit na VH on-line. Musíme tedy pečlivě posoudit, zda takové zavedení spadá do sféry samosprávné či veřejnosprávní a případně, zda překračuje meze zákona.

Začneme tím zcela nesporným, ale než se k tomu dostaneme, musíme nejprve rozlišit dva blízké a související termíny, neboť právě na nich současné představenstvo Komory náš návrh bojkotovalo. Těmito termíny jsou volba a hlasování, kdy volba je výsledek a hlasování s tím spojený proces. Výsledkem volby je ustanovení někoho do funkce a vedle toho samotným hlasováním se rozhoduje i o jiných věcech než o volbě.

V roce 2016 vyšla novela autorizačního zákona a v pro nás relevantním paragrafu přibylo ustanovení § 25 odst. 5: „Podrobné podmínky pro tyto volby stanoví vnitřní předpisy České komory architektů.“Tak jak to teď čtete, Vás jistě napadá jednoduchá otázka: „Kde je teda problém, když to zákon umožňuje?“

Problémem je způsob, kterým se k této věci postavilo současné předsednictvo Komory. Odhadujeme, že si je přinejmenším vědomo, že jeho současný mandát je slabý a že politika činnosti Komory, nemusí vždy odrážet většinovou vůli členů. Změna, která by této většině umožnila projevit její hlas, by dříve nebo později mohla představenstvo připravit o jeho současný vliv. Takže to začalo hledat důvody a způsob, jak této změně zabránit. Vzhledem k tomu, že zákon distanční úpravu volby výslovně umožňuje, muselo hledat usilovně.

A nakonec našlo sice slabý, ale stále argument: „To, že zákon umožňuje distanční volbu, ještě neznamená, že umožňuje distančně i hlasovat o jiných záležitostech“.

Argument předsednictva stojí a padá na tom, jestli se úprava způsobu hlasování nachází v oblasti veřejnosprávní, respektive jestli Komora k úpravě hlasování potřebuje změnu zákona či nikoli. My tvrdíme, že žádná změna zákona potřeba není, protože procesy spojené s organizační strukturou jsou doménou samosprávnou (ve shodě s judikaturou NSS) a Komora si může podrobněji upravit hlasování vnitřními předpisy. Jsme i toho názoru, že pokud budeme vycházet z pozice, že se jedná o oblast veřejnosprávní, tak je námi navrhovaná změna nejenom možná, ale i chtěná a zákonem předpokládaná.

Totiž, jak bylo výše popsáno, Komora má oprávnění měnit vnitřní předpisy, které se svou povahou dotýkají oblasti veřejnosprávní, ale je omezena mezemi zákona. Tyto meze si můžeme představit jako pravomoc (oprávnění rozhodovat) a působnost (rozsah toho, o čem má Komora oprávnění/pravomoc rozhodovat). Tedy, pokud má navrhovaná změna rozšířit či zúžit pravomoc či působnost Komory, jednalo by se o zásah do mezí zákona a následkem by změna nebyla možná. Zavedením on-line hlasování se však žádné existující povinnosti, pravomoci ani působnosti dané zákonem nedotýkáme a nemůže tomu potom ani nic bránit.

Pro srovnání, při snaze o zavedení on-line voleb/hlasování v rámci České advokátní komory (ČAK), tento návrh, na rozdíl od naší Komory (ČKA), neprošel nikoli z důvodu absence dobré vůle komory, ale z důvodu zákonného omezení. Totiž v ČAK, na rozdíl od ČKA, předsednictvo není voleno přímo členy komory (advokáty), ale sněmem. Tato skutečnost byla shledána jako jediný důvod pro nemožnost zavedení on-line hlasování/voleb, beze změny zákona. V naší komoře ČKA je však situace diametrálně odlišná, neboť na VH volí i hlasují o všech záležitostech v její působnosti, přímo členové Komory (architekti) a zavedení hlasování je proto v mezích zákona. Přesto jsme přesvědčeni, že záležitost spadá do samosprávy a je v mezích zákona a tudíž ve smyslu veřejnosprávního omezení to být ani nemusí.

Představenstvo však vyrukovalo s překvapivým argumentem, že volby nejsou totéž co hlasování a protože hlasování není explicitně odkázáno na podrobnou úpravu vnitřními předpisy Komory, spadá tedy do oblasti veřejnoprávní a nelze na rozdíl od voleb zavést možnost on-line hlasování. Toto tvrzení je skutečně liché již proto, že podmínkou k uskutečnění voleb je právě hlasování. Není nám jasné, jak by mohlo dojít k volbám bez hlasování. Za zmínku stojí, že v aktuálním znění zákona ani v důvodové zprávě k jeho poslední novele, není žádný náznak a ani nelze z ničeho dovodit, že by úprava způsobu hlasování, měla být prováděna zákonem.

I kdybychom při posouzení otázky předpokládali, že úprava vnitřního řádu hlasování spadá do oblasti veřejnoprávní, museli bychom stejně dojít k závěru, že s ohledem na zákonnou možnost upravit si proces volby, zákon současně musel umožnit i úpravu hlasování, jakožto nedílnou součást a vlastně i nevyhnutelnou podmínku realizace jakékoliv demokratické volby. Také argumentem A maiori ad minus (od většího k menšímu), kdy volby jsou nadřazené jiným záležitostem z hlediska jejich důležitosti pro funkčnost Komory, dojdeme opět k totožnému závěru.

Současné představenstvo Komory se snaží vyvolat dojem, že hlasování na VH spadá do oblasti veřejné správy a že změna by proto vyžadovala změnu autorizačního zákona. Tím také odůvodnili skutečnost, že o navrhované změně zabránili na jednání VH 2024 vůbec hlasovat.

Výše uvedené vychází z odborné literatury, která se zrovna v otázce vnitřní organizace profesních komor, nerozchází.